Nízká inflace v rozsahu 1-2 % má obecně pozitivní dopady. Usnadňuje splácení dluhů, stimuluje spotřebu, ale také vytváří rovnováhu na trhu práce, protože snižuje mzdy, které již nejsou konkurenceschopné. Potíže nastávají v případě, pokud růst cen překročí 3 %. Tehdy hrozí ztenčení úspor a snížení kupní síly obyvatel. Opravdový problém však vyvstane, když zdražení dosáhne trojciferného tempa. Celá ekonomika se totiž přepne do „nouzového režimu“ a obecná nejistota přivodí její úpadek.
Jeden z nejznámějších příkladů hyperinflace se odehrál v německé Výmarské republice v letech 1919 až 1923. Německo již v r. 1914 zrušilo zlatý standard (tj. říšské bankovky přestaly být kryté) a během války vzrostlo množství peněz v oběhu až pětinásobně. Nicméně až do konce války byly úředně stanovené ceny, takže se inflace zpočátku neprojevila. Situace se však změnila po obnovení tržního hospodářství, když se koloběh ekonomiky naplno rozjel. Zadlužená země navíc začala do oběhu chrlit další množství bankovek. Zpočátku stoupala inflace „mírnějším“ tempem – ještě v lednu 1919 stál jeden dolar 8,9 marek a o tři roky později (na počátku r. 1922) okolo 191 marek. Poté se ale zdražení vymklo kontrole do té míry, že stoupalo tempem 20,9 % denně. V lednu r. 1923 dosáhla hodnota jednoho dolaru již 17 972 marek, v červenci 353 412 marek a v listopadu rovných 4.200.000.000.000 marek.
Hotovost a dluhopisy tehdy ztratily veškerou hodnotu, stejně tak úvěry a hypotéky. Ti, kdo měli úspory nebo osoby závislé na státní podpoře, se ocitli doslova na dlažbě, protože jejich příjmy nestačily držet „tempo doby“. Běžné mzdy byly kvůli astronomickému růstu vypláceny nejprve týdně, poté i denně a zaměstnanci spěchali s plnými kufry (či trakaři) v polední přestávce na trh, aby stihli nakoupit za „polední ceny“. Stejně tak v restauracích se ceníky měnily několikrát denně. Zanedlouho stál obyčejný chléb okolo 420 miliard marek.
V zemi došlo k úplnému rozvratu. Akciový index reálně ztratil třetinu hodnoty, majitelé nemovitostí nepokryli nájmy ani údržbu budov a banky přišly o většinu svého kapitálu. Podniky se sice díky zdražování vyhnuly bankrotu, ale měly dost starostí na to, aby každý den vyplatily své pracovníky.
Krátce před vyvrcholením hyperinflace začaly dokonce některá města (i podniky) tisknout své peníze, aby mohly přiměřeně ohodnotit své zaměstnance. Po další vlně zdražení se totiž rabovaly pekárny nebo jiné potravinářské obchody.
Nakonec se Německo pokorně vrátilo ke zlatému standardu. Krizová léta se však podepsala na zdecimování širokých vrstev obyvatel (ačkoliv např. někteří podnikatelé nebo majitelé nemovitostí na krizi vydělali, protože si levně půjčili) a zejména nespokojená střední třída později umožnila nástup fašismu.
