Měnová politika v tureckém podání se vždy odlišovala od přístupu většiny centrálních bank. Pětiprocentní inflační cíl byl v platnosti jen na papíře a neustálé personální změny ve vedení centrální banky potvrzovaly, že se jedná jen o pobočku prezidentského paláce. Právě minimální nezávislost centrální banky v kombinaci s extravagantními názory prezidenta Erdogana lze považovat za hlavní příčinu přetrvávající nestability turecké měny a finančních trhů.

Erdogan nemá rád vysoké úrokové sazby. Považuje je za příčinu inflace a brzdu ekonomického rozvoje Turecka. Jeho tlak tento podzim zesílil natolik, že se turecká centrální banka vydala proti proudu a navzdory 20% inflaci přistoupila ke snižování úrokových sazeb. Klíčová úroková sazba od září poklesla o 4 procentní body na 15 % a centrální banka na svém posledním zasedání navíc indikovala možnost dalšího snížení úrokových sazeb v prosinci. Do toho přišla další nešikovná prohlášení prezidenta Erdogana, který si pochvaloval odklon od politiky „silné“ měny a vysokých úrokových sazeb.

Investorům a samotným Turkům došla trpělivost a začali se turecké měny houfně zbavovat. Ta se od posledního zasedání centrální banky propadla o 15 % a o více než 40 % od prvního snížení úrokových sazeb v září.  Hnacím motorem tohoto propadu se stala ztráta důvěry domácích obyvatel a firem. Zahraniční investoři nad Tureckem zlomili hůl již dávno a jejich pozice v tureckých akciích a dluhopisech jsou na historických minimech.

Situace samotného Turecka přitom není z pohledu řady jiných parametrů tak špatná. Růst by se v letošním roce měl vyšplhat až k 10 %, podařilo se srazit deficit běžného účtu platební bilance pod 3 %, devizové rezervy vzrostly na několikaleté maximum 128 miliard dolarů a Turecko relativně dobře zvládá boj s covidem. Přesto je situace evidentně neudržitelná a turecká centrální banka bude nucena zatáhnout za záchranou brzdu, nechce-li země riskovat propad do devalvačně-inflační spirály. To by dále snížilo již tak nízké šance Erdogana na znovuzvolení v prezidentských volbách, které by se měly konat za necelé dva roky.

Domníváme se, že to bude právě pragmatismus, co donutí Erdogana změnit názor a tolerovat částečné zpřísnění měnové politiky. V minulosti to již několikrát předvedl nejen v otázkách měnové politiky. Nejspíše se nedá očekávat zvýšení úrokových sazeb na úroveň odpovídající standardní reakční funkci centrální banky. Sazby okolo 25 % by Erdogan nestrávil. Očekáváme proto jen odmazání posledního snižování úrokových sazeb a návrat klíčové sazby k 20 %, což zřejmě nebude stačit k obnovení důvěry. Z tohoto důvodu počítáme i se zavedením administrativních opatření, které ztíží Turkům útěk od liry k dolaru či zlatu.

Na rozdíl od minulosti nepředpokládáme zavedení tvrdších omezení vůči zahraničním investorům. Pro ty může aktuální krize přinést řadu příležitostí, i když zatím nemusí s nákupy spěchat, neboť pasivita tureckých autorit doposud nedovoluje vyloučit černý scénář finanční krize a dalšího propadu cen tureckých akcií a dluhopisů. Slabá lira je také dobrou zprávu pro zahraniční spotřebitele a turisty, neboť dovolené a zboží z Turecka budou nadále patřit k cenově nejpřístupnějším na trhu.

Autor: Martin Pohl, makroekonomický analytik, Generali Investments CEE