Takzvanou “blbou náladu” má čas od času asi každý z nás. Někdy se také cítíme unavení, podráždění nebo demotivovaní. Pocity, které nemusí znamenat nic jiného, než že bychom si měli odpočinout a vyčistit hlavu. Jenže když se těchto negativních projevů nezbavíme ani po poctivém oddechu, může to být známka většího problému. Může se jednat o takzvaný syndrom vyhoření. Jak ho poznáme? Jak mu předcházet? Koho postihuje nejčastěji? A dá se syndrom vyhoření léčit? I na to se pokusíme nalézt odpovědi.
Obsah:
Co je syndrom vyhoření?
Definic takzvaného syndromu vyhoření existuje poměrně mnoho. Všechny však směřují k jedné
zásadní charakteristice, díky které lze snáze identifikovat, zda se vás tento problém týká, či nikoli. Syndrom vyhoření je de facto stav chronického čili setrvalého stresu. Tento stav vede k pocitu vyčerpanosti jak fyzického, tak emocionálního. Lidé se syndromem vyhoření bývají často unavení, jakoby „bez chuti a bez zápachu”, často se u nich projevuje cynismus, obvykle u nich propuká pocit méněcennosti a nedostatku úspěchu. Připadají si jako myš, která běhá v uzavřeném rotujícím válci.
Ale pozor, ne každá únava, vyčerpanost nebo nechuť cokoli dělat musí ihned znamenat, že se u vás rozvinul syndrom vyhoření. Vždy je třeba si uvědomovat, zda se u vás vyčerpanost dostavila jaksi „oprávněně” po nějakém enormním fyzickém či duševním výkonu, nebo zda se v tomto stavu nacházíte tak nějak sami od sebe, aniž byste za sebou měli nějakou mimořádně namáhavou činnost. U syndromu vyhoření je důležitá ona chroničnost, respektive dlouhodobost neutěšeného stavu vaší osoby.
Čtěte také: Recenze brokera Zetano
Syndrom vyhoření byl poprvé popsán v roce 1974 americkým psychoanalytikem německého původu Herbertem J. Freudenbergerem v článku Staff burnout, který vědec publikoval v časopise Journal of Social Issues. Díky tomu se o syndrom vyhoření vytvořil mezi psychology obrovský zájem, což vedlo k podrobnému popsání jak příčiny, vývoje a následků, tak i prevence této choroby.
Ano, skutečně se jedná o chorobu, byť relativně „mladou”. Syndrom vyhoření byl mezi nemoci
Světovou zdravotnickou organizací zařazen až v květnu 2019. Některé země jako například Švédsko nebo Nizozemsko ale syndrom vyhoření uznaly jako chorobu již dříve.
Jaké jsou příznaky vyhoření?
Jak tedy odlišit běžnou únavu nebo špatnou náladu od syndromu vyhoření? Pojďme si projít typické příznaky tohoto stavu. Důležité je si uvědomit, že syndrom vyhoření není viróza nebo zlomená ruka. Není to stav, který přijde ze dne na den, náhle, ale jedná se o výsledek dlouhodobějšího vývoje. O to zákeřnější syndrom vyhoření je. Navíc bývá často podceňován a skutečnost, že zrovna teď prožíváte špatné období, je zlehčována, vysvětlována tím, že se přece nemůže pořád jen dařit, nebo že „to přejde”.
V počátečních fázích syndromu vyhoření se zpravidla u jedince projevuje chronická únava. Takto postižený člověk pociťuje nedostatek energie a většinu dní se cítí vyčerpaný. Tento stav se nelepší, ba často i stupňuje a v posledních fázích už se člověk cítí fyzicky i emocionálně vyčerpaný a někdy mívá obavy pouze z toho, co přijde další den. Začne vás ovládat strach ze zítřka.
Ruku v ruce s chronickou únavou jde nespavost. A to tak, že mezi oběma jevy panuje přímá úměra. Tedy čím větší vyčerpanost, tím větší nespavost. Pokud si tedy myslíte, že únavu z pracovního týdne překonáte vydatným spánek během víkendu, jedná se zpravidla o omyl. Tělo je totiž již v takovém stresu, že téměř nedokáže vypnout ani ve dnech pracovního klidu a stále se udržuje jakoby v pozoru, co kdyby bylo nenadále potřeba něco zařídit, někomu zavolat, napsat nebo jen dohnat resty. V počátečních fázích syndromu vyhoření se nespavost projevuje jen potížemi s usínáním nebo poruchou spánku v jednom či dvou dnech týdne. V pozdějších fázích už je nespavost pravidla proměnlivá.
K dalším příznakům počínajícího syndromu vyhoření patří zapomínání, zhoršení koncentrace či
nepozornost. Později se však problémy mohou nahromadit, až se dostanete do fáze, kdy už nejste schopni dodělat svou práci a věci s ní související se začnou hroutit. Což ještě prohlubuje všechny ostatní příznaky syndromu vyhoření.
Mohlo by Vás zajímat: Největší krypto burza?
Jestliže se dostanete do fáze, kdy máte problém efektivně vykonávat svou práci, není daleko ke zlosti. Zpočátku může jít pouze o podrážděnost a zvýšené napětí ve vztahu s jinými lidmi. Pak už se mohou přidat i výbuchy zoufalosti, hádky nebo excesy jak doma, tak na pracovišti. Jestliže se dostanete do bodu, kdy máte myšlenky na násilné činy, ať už vůči spolupracovníkům nebo rodinným příslušníkům, měli byste okamžitě vyhledat pomoc odborníka.
Syndrom vyhoření se může projevovat také ztrátou radosti či pesimismem. Ztráta radosti bývá
zpočátku velice mírná, z čehož pramení například skutečnost, že se vám nechce jít do práce.
Postupně se ale „neradost” může přenést do dalších oblastí vašeho života, a to včetně volného času, který trávíte s přáteli nebo rodinou. Zároveň začínáte být vůči všemu stále více pesimističtí. Ztrácíte motivaci, důvěru ve své spolupracovníky, členy rodiny a nakonec i v sebe sama, což dříve či později vyústí ve sníženou produktivitu, horší pracovní výsledky, nebo i ztrátu zaměstnání. Na to se nabalí pocity apatie a beznaděje, až dospějete do bodu, kdy už si se syndromem vyhoření sami neporadíte. Příznaků syndromu vyhoření může být více, nicméně výše popsané patří k nejtypičtějším, a tedy i nejčastějším.
Syndrom vyhoření – příčiny
Dá se říci, že bezprostřední příčina syndromu vyhoření je obsažena i v jeho definici: chronický stres. Otázkou tedy je, co je příčinou chronického, respektive permanentního stresu, který nás může dohnat až na pokraj sil.
Chronický stres nejčastěji pramení z permanentního tlaku na pracovní výkon. Ten si na sebe můžeme vytvářet sami, a to zpravidla tehdy, když máme obavu ze ztráty zaměstnání, nebo jej na nás může vytvářet někdo jiný. Zpravidla nadřízený (nebo nadřízení), ale klidně to mohou být také kolegové v práci, kteří nejsou ve vztahu nadřízenosti či podřízenosti. Někdy na nás mohou tlak vytvářet členové naší domácnosti, což vyplývá z rolí, které v domácnosti zastáváme, respektive úkolů, které máme splnit.
Zdrojem popsaného tlaku na výkon však v konečném důsledku jsme často my sami. A to proto, že neumíme říkat „NE”. Tento postoj vyplývá z naší snahy toho druhého nezklamat a vyjít mu v co nejvíce věcech vstříc. Říci „promiň, ale tohle nemohu udělat z toho či onoho důvodu” bývá pro tento typ lidí velmi složité a obtížné. Snazší je naopak pro ně slíbit, že vyhoví a následně dělat vše pro to, aby dané slovo dodrželi. Jenže tím si toho na sebe nakládají moc, často své síly přecení, ale ani to je neodradí od neutuchajícího úsilí učinit, co slíbili.
Syndrom vyhoření podle nejrůznějších studií nejvíce postihuje lidi, jejichž práce je založena na
kontaktu s lidmi. Typicky tak nejčastěji vyhoří vrcholoví manažeři, respektive obecně lidé na řídících pozicích, nejmenší riziko propuknutí syndromu vyhoření lze pozorovat u zemědělců nebo lesníků.
Zajímavé jsou v této oblasti statistiky. Podle rozsáhlé vědecké studie, která byla v Česku zpracována před sedmi lety, trpí syndromem vyhoření přibližně každý pátý občan České republiky. Ohroženo tímto syndromem se cítilo 34 procent dotázaných, častěji jím trpěly ženy a mladší lidé. Nejčastěji pak profese s velkou mírou odpovědnosti, a to až v 38 procentech případů. Ukázala se rovněž regionální variabilita syndromu vyhoření, kdy nejčastější výskyt zaznamenaly kraje Moravskoslezský, Liberecký a Královéhradecký. Naopak vůbec nejméně syndrom vyhoření postihuje obyvatele kraje Vysočina, relativně malý výskyt zaznamenala také Praha.
Jak léčit syndrom vyhoření a jaké jsou svépomocné postupy?
Jako u všech typů onemocnění i v případě syndromu vyhoření platí, že nejlepší je prevence. Tedy dělat vše pro to, aby se nám syndrom vyhoření vyhnul obloukem. Jelikož víme, co je zdrojem a příčinou syndromu vyhoření, máme prakticky v ruce návod, jak syndromu vyhoření předejít. Mezi preventivní opatření patří zejména: správná organizace pracovních úkolů, vytyčování si realistických cílů a vytváření realistických očekávání, věnovat dost času koníčkům, rodině a přátelům, dodržovat zdravý životní styl, naučit se říkat “ne” vždy, když cítíte příliš velkou zátěž, odpočívat fyzicky i psychicky, snažit se radovat z maličkostí a podobně.
Jestliže ale už do syndromu vyhoření „spadnete”, není vše ztraceno. Byť cesta ven je o něco složitější než zabránit tomu, abyste se na cestu k syndromu vyhoření vůbec nevydali. Jestliže se vám podařilo zachytit včas, že vyhoříváte, mohla by vám pomoci doporučení v rámci prevence. Pokud si nevíte rady, je lepší vyhledat pomoc odborníka, tedy psychologa či psychoterapeuta.
V rámci léčby syndromu vyhoření se využívají metody, které se snaží změnit postoj pacienta k práci. Jedná se například o existenciální psychoterapii, transformační systemickou terapii nebo kognitivně-behaviorální terapii. Během léčby by se měl pacient ve spolupráci s lékařem soustředit nikoli pouze na odstranění akutních příznaků syndromu vyhoření, ale také na získání realističtějšího přístupu k životu či zaměstnání.
Nepřehlédněte: První broker na světě využívající umělou inteligenci
Syndrom vyhoření – neztrácejte naději
Jak již bylo řečeno, syndrom vyhoření může poskytnout prakticky každého, byť u někoho je
pravděpodobnost vyšší, u někoho naopak nižší. Základem je činit preventivní opatření, aby se vás tato relativně „mladá” psychická choroba netýkala. Tedy dávejte si především realistické cíle, snažte se dobře si zorganizovat čas, nevytvářejte na sebe zbytečně velký tlak, naučte se znát své hranice a říkat „ne”. Vězte, že na vymezení hranic není nic špatného a že vás nikdo nebude automaticky trestat, když ve vší zdvořilosti jasně řeknete, že to či ono už je nad vaše síly, že jste momentálně zcela vytíženi, nebo když požádáte, aby byl úkol svěřen někomu jinému. Jsme lidé, nejsme roboti.
[…] Tento článok môžete čítať aj v češtine. […]